Asi nikdy jsem nebyla ten typ, co by se striktně držel nějakého plánu. Teda, abyste dobře rozuměli, ty plány občas s chutí spřádám, ale beru to spíš jako takovou legraci, protože se mi snad nikdy nepovedlo ten plán opravdu dodržet. 

Ať už šlo o plány studijní, životní, cestovní nebo nákupní. Plánuju čile a ráda, ale tím to asi tak končí, no. Většinou to má podobu spíš takových vizualizací a mood boardů. 

Ale hlavu nevěším. Nevadí mi to. Ba právě naopak! Díky jednomu handicapu, čímž je neschopnost držení se plánu, jsem si brilantně vyvinula schopnost improvizace a užívání si přítomného okamžiku. 

Nevím, co bude za deset let, za pět let, ani za rok. S trochou nadsázky se dá říct, že skutečně žiju ze dne na den a pomalu nevím, co bude o víkendu. Ale podstatné je to, že ŽIJU a UŽÍVÁM si života co to jde. Zážitky a prožitky mi už nikdy nikdo nevezme! 

A navíc – kdybych se mých plánů vždy držela, žádný z těch všech úžasných a dokonalých zážitků za posledních v podstatě 9 let by se nekonal a já bych teď asi určitě něžila v USA a neměla dost pravděpodobně dvojčátka. 

A byť bych jela podle plánu a plány plnila určitě na 110%, tak bych se ošidila o tu nádheru, kterou onen nepředvídatelnej život navzdory společenským konvencím přináší. A když je člověk sám k sobě upřímnej a sám sobě věrnej, většina tajných snů a přání se k němu stejně nakonec dostane přirozeně. Stačí věřit v sebe, svůj úsudek a v to, že vše je, jak má být.